Perro de Presa Mallorquin - Ca de Bou

Možná ho znáte spíše jako Perro Dogo Mallorquin, Mallorskou dogu či Buldoka z Mallorky. V zemi půvo­du mu říkají také Ca de Bou - "býčí pes". Pes střední ve­likosti, mírně delšího formátu, silné a mohutné stavby těla. Pes imponujícího vzhledu, budící přirozený re­spekt. Pod maskou bezkonfliktního k1id'asa skrývá bez­meznou odvahu, statečnost a oddanost své rodině. Jedinečný ochránce a hlídač.

Stejně jako mnoho dalších molosoidních plemen se i Mallorské dogy vyvíjely po dlouhá staletí. Jejich základem byly dogy Ibérského poloostrova, které Španělé chovali na svou ochranu, pro boj s býky, psí zápasy, ale také jako psy lovecké a strážní. Přibližně ve 13. století se v průběhu bojovných tažení dostal také na Baleáry. Poté, co v 17. století toto území spadlo do nadvlády Anglie, do­stali se sem i angličtí hlídací a zápasničtí psi. Jelikož byly zápasy v 18. století velmi oblíbené, hledali také zdejší obyvatelé psa, který by jednak vítězil v arénách, ale také bezmezně chránil svého pána a jeho majetek. Jediným kritériem pro chov byly pracovní kvality. Se psy se nikdo "nemazlil", žili v tvrdých podmínkách, přežívali jen ti nejsilnější jedinci. Pokud nebyl pes vhodný do arény, mohl se stát ochráncem stád. Vždy musel projevovat ab­solutní oddanost a poslušnost svému pánovi. Den, kdy Mallorquin ukázal agresivitu vůči majiteli, byl jeho po­sledním. Postupným křížením výše zmiňovaných psů na Mallorce vznikl Ca de Bou neboli býčí pes, který je dnes španělským národním plemenem.

  Poprvé byly Mallorské dogy představeny na výstavách v Barceloně v letech 1926-1929. Ve stejné době byly zakázány psí zápasy. Současně s tímto zákazem skončilo i šlechtění jedinců pro tyto účely. Jejich další využití bylo směřováno na ochranu pána, jeho majetku, stád apod. Jelikož další účast mallorských dog na výstavách ve Španělsku nebyla tehdy žádoucí  a o jejich čistokrevný chov či registraci se nikdo nestaral, postupně téměř vymřely. Volně se křížily s jinými, zejména pasteveckými psi. Zůstalo jen málo španělských nadšenců, kteří udržovali pravé Ca de Bou při životě.

  Na Baleárách žije mimo jiné i Ca de Bestiar, tzv. ,,dobytkářský pes'', asi o 10 cm vyšší než Mallorquin, který je jedinečný tím, že dokáže současně nahánět i ochraňovat stádo. Kolem znovuvzkříšení plemene Dogo Mallorquin existují tajemství  a jedním z nich je bezpochyby i možný podíl právě zmiňovaných Ca de Bestiar či Anglického buldoka. Občas se tak vyskytuje  mezi narozenými štěňaty Mallorquinů černý jedinec, potomek Ca de Bestiar. Přikřížená plemena mají za následek i současný rozdíl v rozměrech psů, nižší po buldocích, vyšší po Bestiarech.

V ČR, stejně jako v celé Evropě, mnoho zástupců plemene Dogo Mallorquin nenajdete. K dnešnímu dni je jich u nás přibliž­ně 150.

Co se týče výchovy a výcviku, Mallorquina není těžké na­učit poslušnosti a zvládne to každý. Snadno se socializuje a dobře se učí, snadno se cvičí. Rád si hraje s dětmi. Říká se, že žádné dítě se nemusí bát zůstat samo doma, když je s ním Mallorská doga. (Tohle tvrzení je však nutné brát s rezervou, ne­boť není dobré nechávat samotné dítě se zvířetem. Nejen psi, ale hlavně děti jsou nepředvídatelné.) Ca de Bou si moc rád hraje, má rád vodu i sníh, tahá sáně, plave, takže vaše děti budou skutečně nadšené. Je velmi vázaný na svého pána a pokud je k tomu odma­lička veden, na slovo poslechne. Vždy rozezná, jaká nálada zrovna panuje v rodině a dokáže vše prožívat s vámi, ať už radost či smu­tek. Velmi těžce nese ztrátu či změnu majitele, ale výjimky potvr­zují pravidlo: "Naši druhou mallorskou slečnu jsme získali v roce 1997. Byly jí dva roky a její tehdejší majitel, policejní stráž­ník, ji dobře vycvičil. Když jsme si pro ni jeli, měli jsme strach, že s námi nebude chtít odjet. K našemu údivu nám sama skočila do auta a nechtěla ven. Asi jsme se jí hodně zalíbili," říká paní Mazáková. "Taky jsme kupovali staršího psa, ale to bylo trochu jiné. Byl nemocný a museli jsme absolvovat léčení. Když byl u nás asi tři dny, šla jsem s ním na procházku po vesnici a potkali jsme známého opilce. Ten mě začal zdravit a chovat se dotěrně. Mallorquin pochopil situaci, cítil, že mi to není milé, zbystřel a zlobným vrčením opilce varoval. Dost mě to udivilo a samozřej­mě potěšilo, myslela jsem, že bude nějakou dobu trvat, než nás příjme ,za své'." Mallorka má ochranářský instinkt vrozený a není ho nutné pro tento účel cvičit. V případě nutnosti se z něj stává nekompromisní -ochránce. Na rozdíl od jiných plemen si však hlí­dá především svého pána a jeho rodinu a to skutečně stále. "Když jdeme na procházku s Mallorquinem, vezmu s sebou ještě třeba staforda či amerického buldoka. Když je kousek za vesnicí pustím na volno a pak je přivolávám, vždy je u mě první právě Mallorka. Ostatní přijdou taky, ale mají přitom ještě spoustu "práce". Z cho­vání Mallorquinů přímo cítíte nadšení poslechnout svého pána. Taky když potkáme cizího psa či jiné zvíře, stačí zavolat a pes při­běhne a cizince si nevšímá. Jsou skutečně snadno zvladatelní," po­pisují plemeno manželé Mazákovi.

Jeho původní bojovná povaha není dnes nijak na obtíž. Tito psi jsou při běžných situacích zcela klidní, vyrovnaní a ovladatel­ní. Je zapotřebí připomenout, že nebyli nikdy používání proti lidem. Bezdůvodně nikoho nenapadají, nejsou výbušní ani si nepo­třebují nic dokazovat. Nevyvolávají rvačky. Při konfliktu s jiným psem útočníka zneškodní, ale neusmrtí. Dva "rváče" není nutné od sebe odtrhávat, stačí dát rázný povel. "Když přijde návštěva a domácí ji mile vítají, je i Mallorquin v pohodě. Pokud ho chce někdo hladit, strpí to, ale nevyžaduje. Když necháte hosta samot­ného v místnosti, začne být ostražitý, v klidu sleduje, zda je všech­no skutečně v pořádku. Jeho ostražitost a připravenost k "útoku" poznáte podle vysoko neseného ocasu, tzv. šavlového postoje, ale vždy čeká na příkaz. Pokud by se z hosta vyklubal nepřítel, např. zloděj či násilník, nenechal by ho pes odejít," vypráví pan Mazák. Svou agresivitu projevuje jen v případě, kdy hrozí někomu z jeho rodiny skutečné nebezpečí. V takových situacích vás bude chránit i za cenu svého života. "Chování Mallorquina se odvíjí především od výchovy, která je mu dána. Jednou k nám přivezli ke krytí fenu a pět lidí mělo co dělat při tomto aktu, aby nedošlo ke kon­fliktu.Tuto fenu učili na aktivní obranu a ostrahu objektu, jejím úkolem bylo při ochraně majet­ku narušitele skutečně zneškod­nit." Obecně se říká, že není dobré u plemen jako jsou např. středoasiati, kavkazi, kanárské dogy, bullteriéři, brazilské fily a další, umocňovat jejich zlob­nost, dráždit je a cvičit s nimi obranu. To též platí i o MaIlor­quinech. Ochranářský a hlídací pud mají v sobě od narození za­kódovaný. Nesprávným zacháze­ním se z nich může stát nebez­pečný jedinec, který bez košíku nesmí na krok. Správně vedená Mallorka musí na sebe nechat sáhnout, třeba na výstavě.

„Měli jsme štěňátka Mallorquinů současně s americkými buldoky. Zatímco se buldoci plně oddávali hrám, stejně staří Mallorquinci i při hře hlídali a ihned reagovali na kdejaké, šustnu­tí. Jsou skvělými hlídači skutečně odmalička. Pokud k nám přichá­zí někdo cizí a pes je puštěný na dvorku, vyštěká ho a nepustí dál, dokud nepřijdeme. Pro hlídání se snaží najít vyvýšené místo, tam si zalehne a sleduje okolí. Je rád, když má vše pod kontrolou."

S výškou 52 až 58 cm a váhou od 30 do 38 kg se Mallorquin vy­značuje velkou pohyblivostí a vytrvalostí. Co se týče jeho síly, je srovnatelná i s tzv. "bojovými" plemeny. Dobře vyvinuté čelisti s předkusem mají smrtící stisk a naopak masivní šíje a plece skvě­le chrání před kousnutím. To vše využíval při své práci v zemi pů­vodu. "Mallorquini mají svérázný způsob shánění neposlušných kusů dobytka. Každý z honců na koni má svého psa, kte­rý se u něj drží. Ten se v případě potřeby, díky své těles­né konstituci a předkusu, dokáže vymrštit a velmi dobře zakousnout do krku zvířete a tak ho postupně nasměro­vat zpět ke stádu. Kousne a zase pustí, nezůstane viset jako třeba pitbul," vysvětluje pan Mazák, dlouholetý cho­vatel psů.

Díky jejich vitalitě, nenáročnosti na jídlo, klidné vy­rovnané povaze, schopnosti snadno se adaptovat libovol­ným životním podmínkám a čistotnosti jsou ideálním partnerem do bytu i rodinného domu. Hodí se i do měs­ta, neboť na rozdíl od teriérů mají klidnou povahu a oproti jiným molosoidním plemenům nejsou až tak vel­cí. Vždy tiše leží a čeká na svého pána, nic nekouše, zby­tečně neštěká. Jelikož je silně fixovaný na svého pána, nemá tendenci utíkat.

Mallorquin dobře snáší pobyt venku. Jeho srst je krát­ká a na omak vcelku drsná, žíhané, žluté nebo černé bar­vy. Na předních tlapách, hrudi a tlamě může mít bílé skvrny, povolená je i černá maska. Srst vytváří kvalitní podrost a díky výborné termoregulaci Ca de Bou bez pro­blémů zvládá horko i zimu. Samozřejmostí je zateplená bouda.

Mallorská doga není jen pes, ale je to především přítel, které­mu se dá plně důvěřovat. Je to plemeno i pro začátečníky, kteří jsou ochotní respektovat rady zkušených chovatelů. Důležité je nepoužívat při výchově násilí. Pokud si chcete pořídit štěně a do­ma máte už jiného psa, musíte počítat s dominancí Mallorquina, která bude s přibývajícím věkem sílet.

Více informací o plemeni Dogo Mallorquin můžete získat např. U manželů Mazákových v chovatelské stanici SNUG, na www.snug.wz.cz nebo na tel. 603 313 250.

text: Eva a Evžen Němcovi